Dávám sem nějak příliš mnoho textů, které se činnosti ateliéru až tak úzce netýkají. Nyní měme jako zadání horskou chatu do Nízké Fatry. K tomu téma objevování hodnot staveb dvacátého století až tolik nejde. Tak příště budu aktuálnější.
Ochrana památek XX. století.
Ondřej Beneš, Oldřich Ševčík
Komise pro ochranu památek XX. století začala svou činnost v okamžiku,
kdy se v Praze na Hanspaulce začal bourat hotel Praha, který je neoddělitelně
spojený s atmosférou konce osmdesátých let. Komise pracuje ve složení
Matúš Dulla, Jiří T. Kotalík, Zdeněk Lukeš, Jakub Potůček Martin Strakoš, Rostislav
Švácha, Petr Vorlík a já (Ondřej Beneš). Je vedena generální ředitelkou NPÚ, paní
architektkou Naděždou Goryczkovou. Původní sekretářkou byla Simona Juračková,
nyní tuto funkci vykonává Martin Merger.
Jakou má tato komise agendu?
Jeden z autorů tohoto článku začal hotelem Praha. Nešlo
tu pouze o demolici výrazného objektu, spíše byla problematická absence debaty,
která demolici měla předcházet. Skutečná debata se nekonala. Místo dialogu
v němž se ujasňují hodnoty, v němž účastníci dospívají nakonec ke
konsensu, se odehrávalo překřikování, monology. Nedošlo ani ke „shnilému
kompromisu“ - prostě se bouralo. Kde
není skutečný dialog, tam je oslabena demokracie, tam je podemílána schopnost
navazovat na ověřené hodnoty a vytvářet kontinuitu. Nemůžeme se pak divit, že z řady
tendencí a hodnot, které byly petrifikovány do komplexu hotelu Praha, se nám
jakoby postranními dvířky nakonec vrací ty nejhorší. Mluvím o dnešní době,
charakterizované „rozkolísaností“ demokracie, „rozdělení a neklidu ve
společnosti“, kdy hledání nových
východisek ústí do podléhání jednoduchým řešením. Ale tyto problémy nelze
„zbourat“, tak jak by destruován hotel Praha. Takže - třeba na rozdíl od Paláce kultury – jakkoli v případě
hotelu Praha můžeme mluvit o výrazných architektonických nebo výtvarných ambicích,
o výrazných hodnotách- tak právě ty ovšem „bourání“ postavilo do jedné roviny s nejhoršími
hodnotami režimu sedmdesátých let. V případě tohoto hotelu jsme promarnili
možnost na příkladu konkrétní stavby reflektovat mnohé z toho, čím jsme byli
každodenně obklopeni a co zůstává přítomno dodnes.
Je sice velice obtížné rozlišovat u nedávno (v několika
posledních desetiletích) postavených domů zda jsou, či nejsou kvalitní, ale můžeme
a musíme se pokoušet definovat, jestli a jakým způsobem dokáží domy z doby
nedávno minulé reprezentovat určitý výrazný smysl. O to usiluje památková péče
a každý architekt.
Stavby z let šedesátých a sedmdesátých si svou cestu do
architektonického diskurzu našly. V odborných debatách je už obtížné brát
je jako pouhé reprezentanty komunistického establišmentu. „Odpovědnost k oboru“
i v těžké době normalizace nebyla u architektů menší než v jiných
disciplínách. Kvalitním architektům nadále šlo v realizacích o něco zásadního,
co přesahuje požadavky dne a tehdejší ideologie. A to nejpodstatnější, co je v realizacích
šedesátých let vnímáno, je optimismus té doby – doby, která žila v očekávání,
že veškeré problémy – nejen technické a ekonomické, ale především sociální –
jsou v krátké době řešitelné. Naděje – to bylo signum doby. Optimismus byl
společný jak geopolitickému Západu, tak Východu. „Optimismus šedesátých let“ a neméně
ona uvolněná kreativita šedesátých let se staly spodním proudem, podzemní
řekou, z níž čerpali architekti v sedmdesátých létech.
Jistě – bourání je třeba vnímat jako přirozený proces. Naposled
se vyhranila debata okolo uvažované demolice objektu Transgasu nad Václavským
náměstím. Majitel uvažuje o demolici a již prezentuje navrhovanou novostavbu na
jejím místě. Určitě – tato realizace je levnější, než vytváření dalších
stavebních míst v této oblasti – například nad výjezdem z tunelu jako
propojení zástavby Starého a Nového města.
Ano, bourání je přirozené. Nežijeme ale už v době, kdy
ekonomické zájmy developerů a vlastníků apriori nezastavitelně posvěcují a bezohledně
prosazují jakékoli záměry? A jsou vlastní ekonomické požadavky měřítkem kvalit
a hodnot konkrétních staveb? Nesmíme rezignovat na základní požadavek –na
hledání vztahu k vlastní minulosti, k sobě samým, to platí pro
jednotlivce i pro společnost – a pro architekturu. Jen tím vzniká bezpečný
základ, fundament pro pohled do budoucnosti, pro perspektivaci. Proto je třeba
s „bouráním“ zacházet obezřetně. V architektuře jsou tyto vztahy
petrifikovány, jsou dobře čitelné, jsou vizuální. Rozhodování o „bourání“
vyžaduje maximální otevřenost, aby se jednalo v nejlepším slova smyslu o demokratický
proces. A k tomu náleží „oživování paměti“: Hrozba demolice Máje (nyní
„MY“) pominula, ale s tím spojené peripetie je třeba připomínat, aby se
hrozby neopakovaly – ukazovat genezi; obchodní středisko v Liberci bylo destruováno,
ale připomenout si mimořádné nadčasové kvality této stavby, která podlehla
nárokům na využití čtverečních metrů prodejní plochy v době aktuálních
spotřebních žní a prohovořit dnes toto téma s tehdejšími stoupenci i
odpůrci demolice – to patří ke kultivaci společnosti, to patří do pěstování smyslu
a obsahu památkové péče v povědomí veřejnosti. V demokratické
společnosti se paměť ošetřuje – a jednou z cest kultivace paměti je péče o
památky.
Obecně je z šedesátých let jako ten nejkvalitnější
kodifikován hotel a TV věž na Ještědu, velký respekt má dnes i dílo manželů
Machoninových. Kvalitních staveb, které čekají na své objevení nejen odbornou veřejností,
je ale daleko více – a tyto realizace, jejich kvalita a osud je dnes ve hře. Ve
„hře“, která má svá velká i malá dramata a která se dotýká každého občana České
republiky, protože se jedná o „hodnoty“. Buďto víme o těchto hodnotách, které
jsou do architektury vepsány a pak je chráníme a ošetřujeme, nebo ne, anebo je
nejsme schopni chránit – ta poslední možnost vyjde na stejno.
Činnost komise má pomoci NPŮ získat co nejširší fundované
názory při posuzování a rozhodování o hodnotách staveb celého dvacátého století.
Součástí agendy jsou tak vyjádření ke stavbám z doby nedávno minulé a především
zasazování jich do širších kulturních a společenských kontextů. Práce historiků
a teoretiků architektury se neměří jen počtem jednotlivých zachráněných staveb
(jakkoli tato činnost bude oceňována s odstupem času čím dál více), měří
se i teoretickým fundamentem, který k takovýmto záchranným akcím poskytuje
východisko. Jde o fundament, na němž může vyrůst široký konsensus odborníků,
expertů, developerů i veřejnosti– nikoli příležitostný kompromis a ony
nejčastější nepřekonatelné rozpory v hodnocení staveb. Poskytují nám
historici a teoretici architektury ve výsledcích své práce takovýto nepříruční
fundament pokud jde o stavby šedesátých a sedmdesátých let?
Byl jsem překvapen, že některé z kanonických staveb
počátků moderny dvacátého století stále nejsou národními kulturními památkami.
Pro někoho je památek málo a spíše vidí, co vše je ještě třeba zachovat, pro
jiného jde o inflaci památek a spatřuje v tom vznikající nemožnost
narůstající počet památkově chráněných objektů chránit. Odtud je jen krok ke
Koolhaasově požadavku především vypracovat strategii toho, co je třeba bourat. Všimněme
si – a to je typické pro současnou
nízkou kulturu dialogu v Českých zemích - že Koolhaasův námět je brán jako
absurdní požadavek, jako provokace, kterou je třeba odložit. A přitom zjevně
platí: Co vše bychom museli zásadním, nepříručním způsobem prohovořit,
kdybychom Koolhaasův podnět vzali vážně.
Promyslet jeho obsah, směřování. A kdybychom to učinili, tak jsme si jisti - ve
vztahu k památkové péči o stavby šedesátých, sedmdesátých let by
z odborných posudků vymizely takřka povinné diplomatické omluvy dřív, než
se ocení nesporná hodnota stavby ze šedesátých let, a ty největší nesmysly
vyslovené na adresu architektury hotelu Praha by ztratily význam ve chvíli, kdy
byly proneseny. Zkrátka vždy záleží na tom, z jaké perspektivy
k tomuto tématu, k tématu památkové péče, přistupujeme.
Co si s těmi narůstajícími požadavky na památkovou péči
počít?
Změňme úhel pohledu. Není
daleko smysluplnější aktivně se ujmout akutní stavební a architektonické
operativy? A dále si položit otázku: Co dnes ve vztahu k vlastní historii
postrádáme, co pro nás může být prospěšné?
Tvrdíme, že atmosféra, ve které se pohybujeme, nálada, kterou vytváříme
je hodnototvorná. Stejně tak jako mnohdy až výrazný výtvarný čin dokáže určitým
aspektům naší každodenní banality dát jedinečný smysl, stejně tak to účinkuje i
vůči vztahům s vlastní minulostí – vzpomeňme jen na boom veřejných a
společenských staveb šedesátých let završených mimořádnými realizacemi, přes
které dnes můžeme velmi přesně číst aspirace té doby.
Dnes velmi palčivě vnímáme absenci významné,
nepřehlédnutelné petrifikace naší mladé demokracie do adekvátních veřejných staveb
(čeho je v tomto parametru možné dosáhnout, ukáže pohled do Polska - ať už
jde o rozsah investic, odvahu architektů a tím těch, kteří projekty a realizace
podpořili!). Šedesátá léta mají svoji ikonickou stavbu v Hubáčkově hotelu a
televizní věži Ještěd; máme stavby z posledních dvaceti sedmi let, které
tuto převratnou dobu charakterizují a promlouvají se stejnou silou?
Nejde jen o „ikonické stavby“, jakkoli potřebu symbolu (může
ji sehrát nová koncertní síň?) můžeme odložit, tak v podvědomí víme, že
v takovéto symbolice, jestliže ji přijme široká veřejnost, se jedná o něco
krajně netriviálního. Nicméně neméně závažným tématem, jako je téma petrifikace
demokratické společnosti do veřejných staveb, je běžná produkce architektury a
její účinkování v každodenním „provozování života“. Proto nepřehlédněme
spolu s těmi, kteří tento stát na všech úrovních řídí a ovlivňují: Při realizaci našeho „vystavěného prostředí“ je
v České republice k dispozici každoročních 700 nových architektů,
kteří mají, nebo by měli dostat šanci, jemně, citlivě a postupně realizovat
obnovu míst, ze kterých pocházejí, kde se narodili, komunit, které velmi
důvěrně znají. Zodpovědnost vůči minulosti, přítomnosti i budoucnosti se stává
přes architektonické realizace viditelnou – ať jde o osadu, vesnici, obec nebo
metropoli. Jde nám především o zodpovědné navázání na architektonickou tradici,
kde zejména XX. století přidalo vrstvu, která ještě mnohdy hledá své adekvátní
místo.
