čtvrtek 30. července 2015

Asse "Prosté stavění"

ASSE "Prosté stavění"

Proč Asse? Obdobně jako Dobricyna poskytuje pohled z poněkud neobvyklého úhlu. Asse je členěm Evropského kulturního parlamentu, měl několikrát na starosti Ruský pavilon v Benátkách, je souputník světoznámých "buážníků" sedmdesátých a osmdesátých let - z nichž asi největší renomé má Alexander Brodskyj, přítel Zumthorův. Níže uvedený text je sympatický akcentem na "výchozí na naladění" se kterým přistupujeme k práci.


Můžeme říci, že moralizuje, ale způsobem, který je obohacující.



J.ASSE 
Apologie prostého: Několik tezí (2009)

… Ideje prosté architektury trvale bloudí ve vzduchu, ale aktualizují se v dobách krize, přičemž ani ne tolik v ekonomických, jako v kulturních, kdy se nerozum stává ve světě očividným  a vyzývá k očištění. 

Za posledních sto let formální svoboda výrazu v architektuře dosáhla toho, že je prakticky vše dovoleno.  Čím je soudobá architektura tak složitá? Co nutí architekty stavět budovy podivných forem, obtížných pro realizování a sémanticky nesrozumitelných? 

Problém kvality architektonické formy je do krajnosti zamlžen. Pojmy dobrý, špatný, krásný, zmrzačený, správný nebo nesprávný mají dílčí a relativní uplatnění v soudobé kultuře. V epoše totálního manýrismu, který se stal stylem doby, orientace na prostotu-jednoduchost se ukazuje jako jedi- ná radikální a současně zodpovědná profesionální pozice. 

„Architektura nulové úrovně“ – jak ji nazval Kenneth Frampton-„odpovídá na narůstající kakofonii současného světa hmatatelným  mlčením.“                                                                                                                                                                                                             
Paradox, pozoruhodně přesně zachycený Pasternakem: umělci, který netají prostotu, se nedostane slitování od lidí, pro které prostota nutná, ale kteří dávají přednost její složitosti“. Prostota je lidem nanejvýš nepotřebná proto, že je projekcí „přirozeného“, organického, „sounáležitosti se vším existujícím“.

Lidé se jí lekají, tak jak se lekají jasnosti a pravdy.

V ní se vždy chrání nějaké tajemství, skryté v nevyřčenosti. Lidem je dražší povznášející klam ve složitosti, který obsahuje mnoho uznaných rysů a je proto pro ně pochopitelnější. .

Prostota- to je odpovědnost. Učit se prostému – to je učení se odpovědnosti. Domácí propedeutika architektury počínaje prvním ročníkem vrhá studenta na cestu neodpovědného vytváření forem. Veškerý kurs kompozice objemů a prostranství je postaven na nesmyslném kombinování abstraktních forem, zbavených jakéhokoliv lidského obsahu.

Prostá architektura vibruje mezi abstrakcí a konkrétností. Abstrakce geometrické typologie prostoro- vých forem je artikulována krajní konkrétností materiální realizace. Mallarmé, podle svědectví Paula Valéry, jednou řekl Degasovi: „Verše, drahý Degasi, se netvoří z idejí. Vytvoří se ze slov.“ V tomto smyslu se architektura také netvoří z idejí, ale z materiálních faktů.

Oblast prosté architektury – to nejsou architektonické texty, ale materiální substance bytí. Architektonické formy se definují v pro ně vlastních termínech, přes jejich substancionální nebo typologické kvality. Zde není místo pro symboly a metafory, ale všechny věci přímo vyjadřují své funkční, prostorové nebo materiální vlastnosti. Tuto architekturu můžeme nazvat „architekturou substantiv“, v protikladu k mnohoslovné „architektuře metafor.“

Podstata této estetické a etické strategie – je v obratu k živé zkušenosti s prostorem,  k bezprostřednímu taktilnímu a vizuálnímu prožívání světa, k texturám materiálů, jejich teplu či chla- du. V souhlase s tím i všechny kulturní smysly a asociace se rodí nikoli na úrovni vyobrazení či jazy- ka, ale na úrovni prvotních vjemů.

Prostota- to je především určitý způsob myšlení, pohledu na svět a teprve v druhé řadě forma. Forma, vyrůstající z pochopení prostého, redukovaná ne jako následek mučivého procesu odse- kávání zbytečného, ale jako poznaná nesložitost původního. Při použití paralely z matematiky, můžeme říci, že redukce na prosté-jednoduché, se neprovádí jako operace  postupného odčítání, ale spíše jako náhlé vytažení jádra. Správnější je hovořit ne o redukci, ale o sevření či omezování formy. 

Skvělý tankový konstruktér, autor „T-34“ M. I. Koškin říkal: „Lepší ze všech možných detailů – je ten, který neexistuje.“

Idea prostého – je optimistická.  Podle duchaplné teze „život není tak prostý, jak se zdá. On je ještě prostší.“ To, co je prosté, uspokojuje a usmiřuje. Soudobá architektura je z větší části proniknuta tragismem. Od chvíle, kdy si architektura začala rozumět jako součást soudobého umění 20. století, tak se nevyhnutelně stala tragickou.

Očividný oxymóron – sousloví „architektura dekonstrukce“, tj. „ vysoká tektoničnost ničení“. Metodologická procedura je do písmene interpretována v architektonické formě. Dekonstruovaná forma je příznak rozpadu smyslu bydlení [pobytu], ontologické katastrofy. Profesor z Wuppertalu, Frank Werner, je nanejvýš kategorický: „ Konec prosté architektury bude koncem poslední optimistické perspektivy pro to, co ještě zůstalo z architektonické kultury. Někteří si myslí, že stavět prostě,  prostě-jednoduše projektovat – to je ta  nejjednodušší věc na světě. Ve skutečnosti je to to nejtěžší,  nejpracnější, a  nikoli v poslední řadě, nejméně placená činnost dneška. Právě proto jsme povinni kultivovat projektování jak intelektuálně, tak i prakticky, a ne je vydávat  na rozsápání tlachající populistické rétorice.          
                                                                                         
Je nezbytné oddělit prostotu-jednoduchost od symbolické monumentality a od minimalistického manýrismu. Architektonický minimalismus ve své dnešní verzi se změnil v pozůstatek stylu světského establišmentu –  bezduchý  a manýristický. Ani ne natolik vznešený klid, jako vynucená hra s nehybností.

Prostota má být přirozená, nemůže být agresivní. Jak odpozoroval La Rochefoucault: „ Předváděná prostota-to je vybroušená licoměrnost.“ Wittgenstein je vždy stručný a přesný: „Vkus činí věci přijatelnými.“

Z hlediska vkusu je to, co je prosté zpravidla provázeno dobrým vkusem, už jenom proto, že v prostém není nic zbytečného, jen nezbytné a opodstatněné. Špatný vkus je vždy spojen se zbytečností. Proto to prosté žije déle – existuje mimo módu, zachovává svoji hodnotu, nehledě na její rozmary…

Když seřadíme synonyma a asociativní spojení, přesvědčíme se, že za prostým-jednoduchým, se skrývají především převážně kladné konotace,  za složitostí negativní. Prostota – skromnost – jasnost – celistvost – bezelstnost- přirozenost – upřímnost.

Složitost – nepochopitelnost- zamotanost – neurčitost – nerozřešitelnost.

Když se obracíme k prostému, lze lehce, a proto je to nebezpečně, propadnout do moralit. Za ideou prostoty se odkrývá,  jestliže si to budeme přát, jak protestantský asketismus i cesta zenu a aktuální móda prostého života. …

Pouze jedna prostota stojí za úsilí – prostota srdce, prostota údivu a chvály. Je mi k ničemu prostota, ve které není přítomný ani údiv, ani strach, ani radost. Pro mne je strašná běsovská vidina: dítě, které ve své prostotě pohrdá hrou.                                                                                                                                
Architektura, jako veškerá kultura, dávno ztratila nevinnost, a na složité otázky dnešní kultury nemohou být dávány primitivní odpovědi. Prostá architektura to není módní dieta, ale zřeknutí se narkotik.                   

Prosté není prosté. Prosté není nudné. Je nesprávné hovořit o prosté architektonické formě pouze v termínech geometrie. K určení „prostého“, bych vztáhl takové kvality, jako je celistvost a slitost formy, nenarušenost a homogenita povrchu. Prostota není synonymum primitivnosti, ubohosti, elementárnosti, lapidárnosti.

Předstíraná složitost – to je převážně vlastnost kultury městského davu. Triumfem složitosti je kýč.  Rustikální  a aristokratická kultura, viděno historicky, vždy inklinovala  k prostému – antickému kánonu nebo tradiční lidové formě,  naivní a prosté ve své podstatě. Složitost vstoupila do architektury s urbanizací od poloviny 19. století, spolu s na tomto základě vzniknuvší eklektikou a po té  i s nemocným-mnohomluvným uměním moderny.

Mne více láká  anonymní architektura  vzdělaných občanských inženýrů konce 19. – počátku 20. století, než opusy „kreativních“ architektů současné produkce. Jakkoli je to podivné, tak v nehledané jednoduché všednosti občanských staveb je více metafyzického obsahu než v originálních produktech umělecké seberealizace.

Prostota – to není styl, to není forma a není to postup. Intence prostoty se projevuje jako profe- sionální imperativ, ale nikoli jako formální princip nebo módní tendence.

Prostota – to je určitý způsob vidění a schopnost vidět věci takové, jakými ony jsou. Prostá architektura se vyhýbá iluzornosti a v tomto smyslu je realistická. Kolem tématu prostoty se točí otázka po smyslu a určení architektury vůbec a v našich dnech zejména.

V prosté architektuře je obsažena výchozí povaha stavění…

Za nekonečnými spekulacemi o novátorství formy i o textech kultury mizí onen zákládající smysl architektury jako prostoru pobytu člověka. Úvahy o prostotě nás nutí trvale si klást mučivé otázky: Co je, konec konců, architektura, v čem spočívá odvěký smysl prostoru a formy?

„Prostota nesložitého schraňuje uvnitř sebe ve své pravdě záhadu všeho velikého i dočasné- ho…Zřeknutí se  Odmítnutí  neodnímá. Odmítnutí obdarovává. Obdarovává nevyčerpatelnou silou prostoty.“  Martin Heidegger.



Jevgenij Asse: O prostotě. In: Projekt Rossija, 2009, 1, č. 51, podstatně zkráceno

                                                              ASSE "Prosté stavění"



středa 15. července 2015

Dobricyna

Dobricyna


Můj oblíbený text - ohlédnutí po klíčových momentech 20. století v pojetí Iriny Dobricyny (z habilitační práce O.B.)

Svébytnou analýzu architektonické krize na přelomu milénia vypracovala ruská autorka Irina Dobricyna na stránkách knihy Od postmoderny – k nelineární architektuře vydané v roce 2004 v Moskvě (nakladatelství Progress-Tradice).

Zásadní pro pochopení přístupu autorky, je pro nás obdobný výchozí moment z počátku devadesátých let, o kterém autorka mluví ve vztahu k architektonické teorii druhé poloviny dvacátého století jako o „bodu nula“. Vstřebávání tendencí a směrů posledních několika desetiletí tady muselo probíhat bez náročné předchozí kultivace architektonického diskursu. Přestože v sedmdesátých a osmdesátých letech se na půdě českého disentu, a občas i v oficiálních periodikách, teoretické úvahy objevovaly, nejednalo se o systematický přístup. Pro nás je proto mimořádně přínosné její přehledné a srozumitelné shrnutí uvedeného období, na které se dá navazovat.

Autorka vidí na rozmezí 20. a 21. století, v období, které trvalo déle než třicet let, probíhat významné změny ve vnímání architektury. Jedná se o změny vztahů mezi architektonickým povědomím a filosofií, vědou, novými technologiemi. Vnímá architektonickou tvůrčí činnost, rozvoj architektonické formy jako „komplexní evoluční proces, který je schopen sám se podporovat ve svém vývoji. Je podoben organické formaci, která prochází obdobím stability a nestability, krize. Nestabilitou se otevře skrytá energie architektury, aktivuje její možnost stanovit konkrétní spojení s kulturním kontextem, za účelem prorážet nové principy formování procesů. Tím máme na mysli takové souvislosti kultury jako celku umění, filosofie, vědy, náboženství, technologie, sociálních procesů, politiky.“

Posledních třicet let v oblasti architektury, zhruba od roku 1970 až po rok 2000, vnímá jako období nestability. Pokouší se podívat na architekturu tohoto období jako na druh samoorganizovaného systému produkujícího různé strategie rizik“.

Nestabilita je přímo svázána s post-klasickou filosofií. I. Dobricyna pro zdůvodnění svého přístupu argumentuje Richardem Rortym. Tento americký filosof uvádí, že již před dvěma sty lety vzniká názor, že pravda je vytvářena – na rozdíl od metafyzického přístupu s jeho neměnnými pravdami – a toto nové paradigma si začíná dobývat své místo v Evropě.

Přímý zlom pak dle autorky probíhá Nietzscheho prací. Nietzscheho studie jsou považovány za hranici mezi klasickou a non-klasickou filosofií (následující 20. století je pak už epochou mnoha radikálních objevů a změn). Filosofie sleduje vývoj mnoha jiných klasických trendů, umění prochází revolučními změnami, věda zpochybňuje do té doby platná paradigmata přijímání přírody – probíhá krize v karteziánské epistemologii“, která se projevuje příchodem teorie relativity, kvantové mechaniky, vlnové mechaniky, můžeme pozorovat krize analytického přístupu k vědě. Gaston Bachelard přijímá dialektiku přehodnocení minulosti, vzniká něco jako převrácení perspektivy“.

Nicméně non-klasická tendence ve vědě na počátku a uprostřed století nebyla přijata architekturou v době svého zrání, ale daleko později, téměř na samém konci 20. století. Pokud jde o non-klasickou filosofii, ta byla přijata architekturou jen částečně. Důvod je jasný – leží ve specifické netečnosti architektury, která nese zatížení významy a nutností zabezpečovat život obyvatel. Ve 20. století tedy architektura musela komunikovat s rychle se měnícím kulturním kontextem poněkud selektivně.

Období architektura moderny je dnes považována za čtyřicet let stability. Její estetika částečně integrovala Nietzscheho myšlenky na vůli k moci“ a potvrzení člověka jako supermana“, které se promítly do svobody rozsáhlých kompozic klasické moderny, v globalizujících se myšlenkách mezinárodní architektury. Nicméně na úrovni formálního jazyka je estetika modernismu v architektuře pevně spojená s filosofickými idejemi nové doby, karteziánskou ideou“ – geometrickým řádem vesmíru.

Zatímco v jiných oblastech umění moderny se objevují další tendence (dadaismus, surrealismus) architektura své zaměření nemění. Postupně se stává modernismus hermetickou strukturou, je rukojmím rychlého rozvoje stavebnictví.

Modernismus v architektuře se postupně transformoval do klasiky dvacátého století. V době hledání cesty ven z vlády jednotné modernistické estetiky v architektuře let 1960-1970 se ve svém usilování o nové pohledy ve formativních procesech obrátil k moderní filosofii a vědě. Například profesionální architektonické pojetí životního prostředí na Západě po roce 1970 bylo vyvinuto i za pomoci analytické psychologie Karla Gustava Junga a fenomenologie Mircea Eliadeho, či existencialismu Otto Friedricha Bolnowa.

Postmodernismus a dekonstruktivismus, které jsou na první pohled tak daleko od sebe, vedl stejný požadavek ničení přeživšího stereotypu modernismu a současně nejsou bez patosu konstruktivní strategie formativních procesů. Je příznačné, že na konci 70. let architektura našla jeden ze svých energetických“ zdrojů pro svůj rozvoj – historii.

Použití techniky koláže dalo předmětům z minulosti nové životní impulsy. Nicméně bylo nutné vypracovat novou sémiotiku. To znamená, že brzy po architektonickém modernismu zraje na myšlenkách post-non-klasické francouzské humanitní školy, která byla zaměřena na představě světa jako textu“ (Jacques Derrida, Roland Barthes, Michel Foucault). Post-modernistické architektury jsou první alternativou k modernismu, je to první pokus odchýlit se od filosofie a estetiky čisté geometrie.

Zároveň je v architektuře deklarována vzdálenost mezi formou a funkcí. Architektonický objekt dostane status textu“. Architektura je osvobozena od logických kompozičních pravidel. Po nastavení nového vektoru vývoje, který byl spojen s historií architektury postmodernismu, se začal postupně měnit a nastupuje další vývoj k neo-klasice či neo-racionalismu. Zpětně mluvíme o „jazykových hrách“, „postmoderní citlivosti“ spjatých s fenoménem pozdního kapitalismu.

Dekonstruktivistická estetika ničení dokonalosti“ je také bez logických kompozičních pravidel a je podporována strukturální filosofií, která měla velký kulturní vliv v 70. až 80. letech minulého století. Dekonstrukce, jak víme, měla vliv na všechny typy umění, filosofii a vědu. Dekonstrukce nutila architekta používat vysoce intelektuální postupy rozkladu“ objektu, který pak považuje za text“.

Nelineární experiment devadesátých let lze považovat za další radikální krok architektury, což znamená další fázi „rozvodu“ s modernistickou estetikou. Nové i staré objevy non-klasické vědy 20. století se staly pro architekturu životně důležité. Nová teorie formy, založená na nelineární fraktální geometrii začala být prováděna v polovině 70. let, s pracemi francouzského matematika Benoita Mandelbrotha, který zavedl termín fraktál“. Zlomem v nových formativních procesech bylo i následné zavedení počítačových technologií.

Nelineární architektura se snaží vyjít za rámec euklidovské geometrie, založené racionálními formami, ohraničené hladkými povrchy, zavádí práci s křivočarými povrchy. V tomto novém přístupu není místo pro návrat do historie, a není zde ani místo pro reminiscenci“ moderny. Estetika nelineární architektury se nachází v blízkosti estetiky dekonstrukce, i když tíhne k ekologické architektuře. Nelineární architektura je také závislá na vysoce vyspělých technologiích nutných pro samu realizaci. Počítačové technologie jsou používány jinak – nejsou nástrojem pro vytvoření mistrovských obrazů, ale hlavně pomáhají při formování nového typu procesů.

Dobricyna říká, že vzniká systém schopný růstu a změny, který není pouze statickým objektem. Je zvykem domnívat se, že architektura textu“, se stává historií. Architektonické myšlení se pohybuje od diskursu Jacquese Derridy, po diskurs Gillese Deleuze. Nicméně, některé pojmy sémiotiky jsou silně integrovány do paradigmat této architektury. Logika výkladu založeného na sémiotických metodách se chystá do zapomnění.

Zvláštní vliv na změnu architektonického teoretického paradigmatu má i nástup komplexnosti vědeckého poznání, myšlenky přechodu z chaosu do řádu, teorie katastrof. Jednadvacáté století – to je začátek éry tzv. technogenní architektury. Nelineární experimenty, které se vyvinuly v polovině 90. let, byly procesem, který do této nové éry pootevřel dveře. Dialogem profese s vědou a technikou vzniká vnitřní síla architektury, posílení tohoto záměru výběrem variant vývoje, pomáhá zachovat architekturu jako systém.
Kniha Od postmoderny – k nelineární architektuře byla dána do tisku v roce 2002, korekci svých vývodů publikovala Dobricyna v roce 2009 v samostatném sborníku. Pokud bychom měli aktualizovat její pojem krize v architektuře – nejpalčivější problém dnes vidí v krizi „veřejného prostoru“[1].



    Pohled z bytového domu na Starém Arbatu. Napravo na bytové domy Nového Arbatu, na                     horizontu nové administrativní a obchodní centrum s v současnosti nejvyšší budovou Evropy.



[1]   Téma veřejného prostoru je v poslední době zpracováváno architekty i teoretiky – začínáme mluvit o hybridních stavbách, především na stránkách díla Dorothey a Georga Franckových. Jednu z prvních realizací – Cinema Center v Drážďanech architektů Coop Himmelblau – hodnotí Wolf D. Prix takto: „Pro nás je UFA Cinema Center reprezentací nového typu prostorové definice a formálním designem založeným na dvou propojených myšlenkách: volná konfigurace trojrozměrných číslic (podobná šachovým figurkám na čistém plátně) a překlenující kryt, který je spojuje. V následných projektech jsme rozvinuli tento vzorec, zejména v našem projektu pro městské centrum zábavy v Guadalajaře v Mexiku.“ Z publikace: Tschumi, B. –  Cheng, I. (eds.): The State of Architecture at the Beginning of the 21st Century. Crown Publishing Group, 2004. 

čtvrtek 2. července 2015

Metropolitní plán

Metropolitní plán 

S panem Ševčíkem jsme zpracovali text na téma Metropolitního plánu Prahy - polemiku s článkem M.Stropnického v Salonu Práva. 


http://www.novinky.cz/kultura/salon/373023-matej-stropnicky-manifest-interurbanismu-v-konceptu-oduvodneni-metropolitniho-planu-neni-o-ekonomicke-moci-ani-slovo.html



Stropnického „Manifest interurbanismu“                                                                   
čili o co může a má usilovat Metropolitní plán                                                                    
a současná diskuze nad Metropolitním plánem

Se světem „se něco děje“. Architektura si vždy musela hledat cesty k přijetí veřejností. Nicméně: Kdo by chtěl popírat, že soudobé realizace vyvolávají ve svém celku i jednotlivostech obavy? To, co je zamýšleno jako obohacení, se pociťuje jako deformace. 
                                                 

Do „produkce i recepce architektury“ vstupuje stále naléhavěji otázka smyslu, cíle, vyrovnání technicky možného s kulturou. S tím musíme počítat jako se „samozřejmou nesamozřejmostí“. To platí dvojnásob pro zamyšlení nad Návrhem Metropolitního plánu.   
                                 
„Manifest interurbanismu“ Matěje Stropnického je, mimo jiné, právě vyjádřením toho rozměru naší doby, který zachycují i slova profesionálů v architektuře a urbanismu : „Stavění se stalo předmětem všeobecné nevole“, „stavění se stalo hrozbou pro krásu krajiny, pro historické obrazy měst“, „stavění ztratilo nevinnost…Architektura také znamenala razantní nárůst tvůrčích možností. Digitální techniky a algoritmické technologie rozšířily slovník možných forem o obvzlášť silové a extravagantně nápadné opce“ (D. Franck a A. Franck). To by Matěj Stropnický neměl přehlédnout: ústřední téma jeho „Manifestu interurbanismu“ je jako „jádro pudla“ obsaženo, jak v diskurzech urbanistů a architektů, tak v diskuzích alternativních hnutí
                                                    
Proto je třeba „Manifest“ brát vážně (přesto, že místy přechází do pamfletu). Dodáváme vědomou provokaci: Nejde jen o „zastavěná“ a „nezastavitelná“ území, ale dříve nebo později půjde (nemůže k hrůze nejen „památkářů“ nejít) i o plánovité výběrové destrukce staveb (v té míře, v níž jsme poprvé v historii konfrontováni se „zastavěným světem“; viz R. Koolhaas). Proto je důležité vidět na horizont doby, je důležité mít kompas, který chrání hodnoty minulosti a ukazuje přitom do budoucnosti. Metropolitní plán se může a má stát takovým fundamentem; platí: každá perspektivace je závislá na fundamentu, z kterého vyrůstá. Metropolitní plán je – právě díky své programové nedirektivnosti - koncipován tak, že umožní prověřování onoho fundamentu.

                                                                                                 
Rozčlenění území na lokality provedené Romanem Kouckým je pro nás směřováním přes topologii metropole (od již nadále neúnosných, „spotřebovaných“ modernistických konceptů spjatých s industriální společností!) k topografii (i to je třeba docenit!). Romanem Kouckým zvolený přístup nepodřizuje uchopení místa univerzálním idejím, které produkovala moderní doba, naopak propojuje místo, aktuální stav s perspektivou, neruší v realitě obsažené „funkce“ (doprava atd., takto konstruovaná kompozice neruší funkcionalitu města), ale svazuje je s dalšími hodnotami historicky rostlého města (krása, atd.). 

Stropnického interpretace základních idejí Metropolitního plánu jako „vidiny“, touhy po kráse a tvůrčí svobodě architekta a urbanisty atd. tento rozměr opomíjí a stává se fatálním nepochopením toho, oč zde běží. Bohužel. Proto i další kvalita Kouckého přístupu, kdy se „neprotahuje“ minulost do budoucnosti, ale jde o tvoření budoucnosti, nemá naději na ocenění. 


V čem je význam tohoto přístupu Romana Kouckého? V tom, že jde o ofenzivní, nedefétistické otevření tématu: jak by mělo město „přirozeně“ růst, při veškerém zatížení obsahu tohoto pojmu. Co vše je třeba v dalších etapách „důkladně a citlivě“ propracovat a s jakými riziky je to spojeno, o tom nepochybně Roman Koucký a jeho team ví. Metropolitní plán získává stoupence z řad původních kritiků, probíhá proces (mj. vřazení empatie k městským částem a vyšší tlak na regulační prvky atd . - tyto poslední důležité konkretizace přesahují rámec článku), který je s každým tak závažným dokumentem spjat.



Matěj Stropnický
(http://www.denik.cz/galerie/foto.html?mm=matej-stropnicky281114-01)


(2) Metropolitní plán je z podstaty strategický dokument - definuje perspektivu a cíle. Konečně! Čím může být ohrožen? Rozmělněním strategie na naplňování taktických cílů (tragické následky typicky českého povýšení taktiky na strategii v politice popsal historik J.Tesař, na fatální opominutí strategických témat v československé politice poukázal filosof J. Patočka). 

Rozmělnění strategického plánu přes aspirace a požadavky, které jsou oprávněné a mají být ošetřeny na operativní úrovni, by bylo osudovou chybou. Stejně tak jako jejich přehlížení.        
                                                  
Dovolíme si zde proto malou úvahu. Známe „přirozený habitat“ obyvatele Prahy? Víme o přirozeném habitatu obyvatele pražské čtvrtí více než o habitatu horských goril v Africe z dokumentu BBC? Přes sarkasmus upozorňujeme na zrádné adjektivum - „přirozený“. „Přirozený habitat“ člověka žijícího ve městě je způsobem života, který vznikl a vyvíjel se až v moderní době a je životem ve městě, které se formovalo po staletí. Je městským životem v době, která získává charakteristiky světa masové spotřeby a informační společnosti. Kdo může říci, že ho dostatečně zná a zná i budoucnost tohoto habitatu? Ani urbanista ani představitel občanské iniciativy. Máme co do činění s pořádně složitým fenoménem! Nejsme s ním – způsobem života – spokojeni, ale chceme-li s tím něco učinit, tak nesmíme přehlédnout ani komplexnost habitatu, ani konkrétnost běžného každodenního života. Chybám se nelze vyhnout, ale lze je minimalizovat. 

Hodnota Metropolitního plánu je v konečné instanci zajišťování a zprostředkování setkání perspektivních cílů s potřebami na operativní – suburbánní úrovni. Proto sám způsob vytýčení „terénu“,  „herního prostoru“ Romanem Kouckým (přes oddělení zastavitelného od nezastavitelného, veřejného od soukromého, stanovování zátěže lokalit atd. ) nelze diskvalifikovat jako pouhý „elementární urbanismus“ a liberalismus.
                                                                                      
Občanské iniciativy umí artikulovat potřeby a zájmy běžného každodenního života obyvatele metropole. Zdánlivě prostá, jednoduchá řešení jsou výsledkem akumulované mnohogenerační zkušenosti. Občanské iniciativy, alternativci znají zblízka „náš přirozený habitat.“. Někdy až tak zblízka, že nevidí horizont. V tom je jejich sláva i utrpení. Překročení zkratkovitých happeningů směrem ke spolupráci na suburbánních tématech se může stát magistrálou propojení konkrétních témat s perspektivou. Proto z dokumentu „Metropolitního plánu“ nechtějme udělat přes regulativy Prokrustovo lože, v něž se vše, co přesahuje nepřipustí, zláme a ořeže. Naopak – občanské iniciativy potřebují otevřený dokument.         
                                                                                                  
Proč? Vševědoucí není a nemůže být ani urbanista, ani představitel občanských iniciativ, ale mohou se nalézat a jít po společné cestě. Obava z odvrácené strany činnosti developerů a snaha ji minimalizovat je přítomna v Návrhu metropolitního plánu a především ji lze vyčíst v procesu, který vedl a probíhá v jeho formulování.

Je zde nebezpečí: I diskuze se může stát cestou emigrace/angažování do vlastního vidění světa. Proto zdůrazňujeme, co Romana Kouckého, Matěje Stropnického a – na ně nezapomínejme - účastníky diskuze spojuje: kritika dosavadního stavu územního plánování v České republice.

Metropolitní plán je ze své podstaty výzvou k angažování ve společném světě.


Roman Koucký
(http://www.ceskatelevize.cz/porady/10310684638-plan/)

 (3) Co vyžaduje Metropolitní plán? Prostou událost, která se odehrává stejně často jako konflikty. Recepce každého projektu, každé realizace je stejně frekventovanou událostí jako místem střetávání. O jakou událost jde?                
                                                                               
V takové diskuzi probíhá setkání zájmů veřejnosti („neprofesionální obce“) a obce profesionálů (architektů a urbanistů) a to je vstup na minové pole. Výchozí fáze diskuze nad „Návrhem Metropolitního plánu“ a nad „Manifestem interurbanismu“ není jiná než podobné příběhy. Zaznívají v ní racionální a objevné podněty, neméně je důležité, že se artikulují i předsudky, zaujatosti z obou stran - to je prostor, který vypovídá o stavu demokratické společnosti. 

Umíme pocítit sílu argumentace protivníka, snažíme se ho pochopit lépe, než on sám rozumí svým stanoviskům? To je předpoklad dialogu. Jinak máme před sebou souběžné monology. A ještě hůř: jde o narušení pravdivého vztahu k sobě samému, odmítnutí reálných vztahů - následuje buď střetání anebo lhostejnost. Jestliže diskuze ve veřejném prostoru přerůstají do agresivně protikladných, nesmiřitelných stanovisek – tak je něco v nepořádku. 


V poslední době je to v české společnosti až stigma, které sděluje: neumíme dospět ke konsensu, „neumíme si vládnout“. Nicméně: Řada konfliktů sice skončila „nedobře“ (srv. demolice Obchodního střediska Ještěd a d.), ale končila i konsensem a nadšeným přijetím po realizaci (Televizní věž a horský hotel Ještěd – kdo si dnes vzpomene na nelítostnou ráznost odsudků z řad veřejnosti i profesionálů k vystavenému modelu? Dnes občanské iniciativy pečují o svůj „Ještěd“!). Je v zájmu obou obcí – urbanistů, architektů i občanských hnutí, aby o příběh Metropolitního plánu po typicky bouřlivé fázi vstupu do diskurzu spěl ke konsensu – produktivnímu závěru.



Mnichov

(4) Co je třeba respektovat v Návrhu Metropolitního plánu, v diskuzích a v Manifestu interurbanismu?                                                                                 
             
Odvahu Romana Kouckého s níž koncipoval nedirektivnost, otevřenost Metropolitního
plánu, akcentoval iniciační a strategické parametry. Plány Vídně, Berlína i Paříže vykazuji tuto „volnost“  -  svobodu plánu vůči budoucnosti, ideu kontinuity vývoje (jsme zavázáni vůči minulosti i budoucnosti, přítomnost se nevyčerpává tím, že se stává funkcí údajně nám známé budoucnosti, nepodléhá aktuálním tlakům atd.), kdy každá změna politické garnitury nevede k bodu „nula“. Politika se ustavila do volebních cyklů a většinou i do nich těsná svůj horizont. 

Urbanismus pražské metropole by měl z toho cyklu a neklidu vystoupit (Položme vedle sebe politické dějiny meziválečného Československa s úspěchy, riziky, střídajícími se úřednickými vládami a – výsledky architektury a urbanismu! Idea státu, kontinuita kultury se petrifikuje do architektury, do urbanistických řešení a dá se po desetiletích a staletích z nich vyčíst!) 


Metropolitní plán je odpovědí na trvalé a akutní téma české kultury i řízení české společnosti: „Zachovávání a ošetřování kontinuity.“ Takže ještě jednou řečeno souhrnně: Aby mohly západní metropole mít strategický „územní plán", musí mít a mají také mechanismus, jak s dostatečnou právní jistotou zhmotnit v něm obsažené obecné zásady do pravidel pro řešení konkrétní lokality - vzniklé se znalostí zmiňovaného habitatu. Dosud všichni zúčastnění „jsou na cestě“ hledání ekvivalentu plánování ve Vídni, Mnichově, Drážďanech. 


V tom je jádro střetu Matěje Stropnického a Romana Kouckého: jak se obecné zásady a koncepce promítají do pravidel v konkrétním místě, jak založit platformu pro formulaci společenské dohody v konkrétní lokalitě. Odkazujeme na příspěvky Tomáše Pejpka,Martina Klody, Petra Klápště,Tomáše Vícha a dalších na FB.  (Tomáš Pejpek: "Mám pocit že spor zda více či méně regulace v územním plánu stejně nevytvoří podmínky pro kvalitu (města) existující i novou. Rozumím Stropnického zkušenosti, že UP je praktický dokument, který hájí veřejný zájem a o který se občan může opřít. Stejně tak je ale pravda, že z územního plánování se za poslední desítky let stalo z iniciačního nástroje pozitivní změny  - plánovat - rigidní regulační dokument, nástroj byrokratů a právníků. Co chybí - města neumí generovat vize, vytvářet rámec pro synergii veřejného a soukromého sektoru, a chybí schopnost municipalit vyjednávat s developery o win-win řešení. Tyhle nezbytné kreativní, dynamické a na kompetencích a odpovědnosti založené procesy nejsou vyvinuty, a i kdyby byly, územní plánování v dnešní podobě je neumí reflektovat."), 




Düsseldorf

Je třeba respektovat i odvahu Matěje Stropnického s níž vyzvedl téma potřeb, zájmů a aspirací spjatých s lokalitou, jeho důraz na praktickou rovinu garancí.


Autor Manifestu „interurbanismu“ poukazuje na rostoucí kultivovanost občanských iniciativ, odkazuje mimo jiné na obeznámení se s díly Martina Heideggera, Jana Patočky, Norberga-Schulze, Dalibora Veselého, Jiřího Musila atd. Co nám v tom odkazu chybí? Most mezi těmito teoriemi, které jsou teoriemi „nejvyššího a vyššího řádu“, a realitou, v níž se pohybuje a pracuje architekt a urbanista..                             

                                              
Ve Stropnického Manifestu interurbanismu nám chybí porozumění pro suburbanismus - ten je pouze torzovitě (převážně z pohledu úředního mocenského výkonu a možné občanské obrany vůči němu) a s táboritským zaujetím pojednáván pod šifrou „interurbanismu“. Tím není a nesmí být shozena ze stolu legitimita Stropnického vydefinování interurbanismu jako „aktivního, organizovaného, poučeného, dobrovolného hledání veřejného zájmu“, urbanismu „zdola zaměřeného na ochranu hodnot, jejich zmnožování k obecnému užitku, které má pomoci zrušení vlivu ekonomické moci na území a zabydlení všech“. To je velké téma. 

Budeme osobní: Na stůl lze již v posledních třech čtyřech letech položit doslova obdivuhodné, výpravné, promyšleně koncipované publikace (srv. M. Mráčková, B, Šimotová, V.Vejvoda: Legenda o sídlišti, 2014; nebo sborníky občanských iniciativ k životu sídliště Lesná-Brno) – „v nichž se setkává k dialogu“ - urbanista, architekt, urbánní sociolog, občané, přizvané osobnosti veřejného politického a kulturního života. Nezpochybnitelná síla občanských a alternativních hnutí a občanského života jako takového (srv. aktuální dění v městské části Prahy 7) je v iniciaci širokého propojeného spektra spolupráce (na toto téma se dá již psát mapující disertace), ne v blokaci. 



Drážďany
                                                                                
Architektonické navrhování začíná, ať už to člověk pojedná jakkoliv, uzpůsobením prostorového programu na stavební prostor. Začíná vlastně teprve tam, kde se prostory rozdělují a navzájem oddělují, kde je přiřazováno využití, kde se slučuje do větších jednotek a kde se tyto prostory určitým způsobem využívají. To je v centru Metropolitního plánu i Stropnického Manifestu. Jestli okolí získá nebo ztratí, závisí na vložení budovy do urbanistických souvislostí.                                                                              
V tématu suburbanismu, „individuálního bydlení a jeho koordinované výstavby“, se naplňuje to, co Stropnickému právem leží na srdci: naplnění mantry o nezbytném spojení „teorie a praxe“, lokality a celku, makro a mikroměřítka, ctění místa atd. Z podřadícího sub - vyrůstá velké téma. Zeptáme se provokativně naivně, prvoplánově: Proč naše domy a ulice, městské čtvrtě nejsou již na první pohled tak útulné, zklidněné, přívětivé, bezpečné a vítající tak, jak se s tím setkáváme po překročení hranic v Rakousku, tak jak to vnímáme při procházce některými ulicemi Amsterdamu? Proč v situaci, kdy každý dům je jiný, tak pro nás jejich podoba, barevnost a velikost zůstává příjemná?                                                                                                    
Je to výsledek nepřekročitelných regulativů, po kterých volá Matěj Stropnický a happeningů občanských iniciativ? Anebo je to snad výsledek diktátu architekta a urbanisty?Nic z toho. 

„Vystavěné prostředí“ je nepochybně mnohovrstevné, nesmírně komplexní, vnitřně mnohonásobně provázané téma. Je za ním vyvažování územního plánu a urbanistické praxe, strategie a operativních řešení, „usmiřování teorie se zkušenostmi“, úsilí o kontinuitu řešení, akumulovaná zkušenost přeložená do právního ošetření atd. Jen tak se lze vyhnout dvojímu nebezpečí: podlehnutí tíži reality („se kterou se z mnoha důvodů mnoho dělat nedá“), anebo nebezpečí, že se v opačném případě nastává podřizování reality ideálu (ať je jeho nositelem kdokoli) se všemi důsledky, které obsahuje výše uvedená metafora o Prokrustově loži.           




                                                                                
 (5) Co Praze nehrozí? Že se stane skanzenem.        
                                                             
Praha se nestane skanzenem historických staveb, i kdyby památkáři získali tu moc, po které touží a kterou neměli a nebudou mít nikdy – vždyť ti developeři invazivně zasahují již dnes a není důvod si myslet, že tento tlak, jakkoli podléhá konjukturálním výkyvům (a zdaleka nemusí být jen negativní) by zcela odezněl. Je s ním třeba počítat. Proto jsme si v jiném článku kladli otázky: co developer umí jak nikdo jiný (proto také existuje), na čem selhává a co je za hranicemi jeho vidění světa. 

Pražskou metropoli nevidíme ani jako dynamicky se rozvíjející město – obtížně udržovaný rozsah investic (které vyžaduje jen samotný provoz města) je limitující. Selhávání a neschopnost formulovat a realizovat strategické cíle (Národní knihovna, nový koncertní sál – to jsou příběhy, které vydávají závažné svědectví atd.) nepodlamuje nejen vzdálenou perspektivu, ale již zasahuje do dnešních dní (srv. Generel Vltavy a další práce D.A. studia z počátku devadesátých let). Krutě pravdivá teze Michala Kohouta „Praha za posledních dvacet pět let spíše dále ztrácela, než že by se jim [ srovnatelným městům a kontextu - Vídni, Mnichovu, Drážďanům] výrazněji přibližovala,“ je věcným, střízlivým konstatováním. To, co je přítomno a co hrozí, je vývoj po pokleslé trajektorii k zmatečnému urbanismu pražské metropole.       

                                                           
Skutečná opozice možných řešení je jen tam a tehdy, kde z operativních rozhodnutí vyrůstají reálné alternativy. Prvním krokem, který je třeba k tomu provést, je k artikulování perspektivy - vypracování a přijetí Metropolitního plánu. Jsme přesvědčeni, že ve společnosti, kde se tak těžce dosahuje konsensu v čemkoli, bude tato odvaha spjatá s Romanem Kouckým plně doceněna až s časovým odstupem.            
                                                                     
Přestaňme být pozdněmoderními „dětmi rezignace“: Praha rovná se „zadlužené město s korupční pověstí“, vzpomeňme si články v „Dnes“ a na „zdeúřední“ vysvětlování, že „prostě“ na nový koncertní sál nemáme peníze, ani dostatek návštěvníků, nemáme sebevědomí obrozujícího se národa 19. století atd. -  stačilo málo a realizace nového koncertního sálu je znovu na pořadu dne. 

K tomuto vývoji chceme říci jediné - kdo nechce nebo neumí vidět perspektivu, nerozpoznává ani svůj všední den, řečeno znovu expertním jazykem: „každá perspektivace je zhodnocováním výchozího fundamentu“(v opačném případě jeho oslabováním s fatálními důsledky). Toho se nevzdává žádný člověk, toho se nesmí vzdát ani Praha.    

                                   
V tom vidíme význam „Metropolitního plánu“- je to mobilizující dokument otevírající perspektivu. „Věc o kterou běží“ je nepromarnění obrovského motivačního a mobilizujícího potenciálu, který v sobě téma územního plánu má.

Ondřej Beneš, Oldřich Ševčík                                                                                        Praha 3.7. 2015




Ing. arch. ONDŘEJ BENEŠ, Ph.D. 
externí učitel na Fakultě architektury České vysoké učení technické v Praze (Stempel-Beneš)
praktikující architekt - „ateliér beneš“ Sochařská 12, 170 00 Praha 7
mail@ondrejbenes.cz
www.ondrejbenes.cz
www.fa.cvut.cz/Cz/Lide/Beneson1



doc. PhDr. OLDŘICH ŠEVČÍK, CSc. 
Ústav Historie a teorie architektury Fakulta architektury České vysoké učení technické v Praze 
Thákurova 7, 166 34 Praha 6,  
sevciold@fa.cvut.cz
www.fa.cvut.cz/Cz/Lide/Sevciold






















DALŠÍ ODKAZY:


více o analýze současného stavu architektury např. zde:


http://ondrejbenes.blogspot.cz/2016/04/skripta-metody-zkoumani.html 

- krátký způsob čtení dvacátého století přes architekturu:
http://ondrejbenes.blogspot.cz/2015/06/dobricina.html

- studentské práce řešící vztah sídla s krajinou na vesnici:

http://stempelbenes.blogspot.cz/2015/05/terminy-leto.html

- zadání atelieru Stempel-Beneš pro zimní semestr 2015


http://stempelbenes.blogspot.cz/2015/06/zadani-zimni-semestr-2015.html


http://stempelbenes.blogspot.cz/2015/10/architektura-urbanismus-automobilismus.html