.Foto z prezentace

Přátelská atmosféra, milé prostředí. Pracovní schůzka, kde si studenti ověřili mnohé z vlastních úvah, ale hlavně si dokázali své koncepty ověřit zkušenostmi, informacemi o historických souvislostech paní místostarostky Roubíkové a pana Studeného.

Miroslav Šik - architekt

Do třetice k textům o teorii doplňuji Miroslava Šika - v jeho výchozí podobě na české scéně počátkem devadesátých let. Kam se do současnosti posunul je možné sledovat například v této oceňované realizaci 
http://www.archiweb.cz/buildings.php?type=arch&action=show&id=2006 

Kritika moderní architektury v pojetí „tradicionalisty“ Miroslava Šika[1] (z habilitační práce O.B.)

Do výčtu teoretiků architektury na české scéně od počátku devadesátých let náleží Miroslav Šik. Působil na půdě FA ČVUT v letech 1990-1992.  V Analogii architektur, katalogu k výstavě v Galerii J. Fragnera, Praha 20. 11. 1990 – 19. 1. 1991, říká: „ když postmoderna… ukončila věk funkcionalismu, byl nejvyšší čas. Už nešlo o to vyměnit živoucí rozmanitost zděděného města s nějakou universální utopií, už došlo k smyslovému a duchovnímu ochuzení … odkud vedla přímá cesta od zbožněné technizace k ekologické katastrofě.“[2]

Miroslav Šik kritizuje postmoderní architekturu následujícím způsobem: „… ve své aroganci k obyčejnému okolnímu světu, v nesmyslném nadměrném zdůrazňování estetické funkce architektury, internacionalizaci stylového tvarosloví se začali postmodernisté stále více podobat svým bývalým protivníkům. A tak bylo logické a bylo jen otázkou času, kdy se začne zvedat odpor proti tomuto stylu, v němž bylo vše povoleno…“[3]

Přestože Šik nikde ve svých textech nepoužívá termíny jako Lebenswelt – se smyslem obsahu tohoto slova pracuje, neprovádí pouze kritiku, ale aktivním způsobem hledá řešení, jak k němu dospět. Jeho práci nemůžeme nazvat čistě teoretickou – ale v jeho projevu byla vždy důsledná komplexní analýza stavu světa.

Cesta tradiční architektury podle něj osciluje mezi oběma dominantními interpretacemi postmodernismu – liberálním postmodernismem a radikálním neomodernismem. Počátkem devadesátých let mělo toto citlivé „vyvažování a znovunalézání … mnohostranné, smysluplné a organicky rostoucí tradice, ve které se mísí obraz okolního světa s obrazy anonymní maloměstské idyly“[4] pro mnoho studentů  architektury klíčový význam.

Tradicionalisté hledají střední cestu mezi bezohlednými asanacemi a městem jako muzeem, protože „tradice, které se nerozvíjejí, se pomalu rozpadají… pouze ten uchovává tradici před radikálním zánikem, kdo ji naplňuje stále novým smyslem a životem, kdo integruje všechno, co ji inovuje…“

Miroslav Šik hledá pravost, jedinečnost, regionálnost, ale i melancholii, nedokonalost a ponurost – hledá domov.

Co z toho lze vyvodit pro praktikující architekty? Miroslav Šik vnímá modernu v jejím vytváření znaků prostřednictvím budov – v jejím veristickém chápání znaků – oproti tomu bere postmodernu jako „billboard city“, „decorated sheld“. Šik zdůrazňuje lidskou potřebu obrazového vnímání světa, které se musí promítnout i do architektury a urbanismu. Tyto obrazy pro něj „... vytváří život, obrazy přežívají generace a architekti jim pouze dodávají nové uspořádání. Bez obrazů nelze vyvolávat vzpomínky, obsahy ani životní styl.“ Jde tu ale ještě o něco jiného o „narážky“, „šeptání“, „fragmenty“ takovýchto obrazů, které ale „musí působit jednotně, jako nedělitelný celek, jako monáda“. Důležitá je „... cesta citlivého a poetického zacházení s naším dědictvím…. Jako… ta správná alternativa k radikálním apokalypsám.“ Odtud bychom mohli přejít přímo k analýzám vztahu architektury s dalšími druhy vizuálních umění jako je film. Jeho koncept práce s filmem jako médiem je architektonický – s propracovaným přesahem do projekční praxe. Jeho přístup se dá shrnout – na jednu stranu dává analýzu veškerých technických, limitních, typologických, stavebních požadavků – na druhé straně má plášť do kterého vše zabalí, a promítá na něj film, ale ne libovolný. A nyní záleží, kam až „vliv“ filmu do struktury stavby pronikne. Zůstane na fasádě, stane se fasádou, přeuspořádá skladbu jednotlivých částí domu, strukturu? Jakou typologii, objemy, konstrukci nebo úplně „všechno“? Jako bychom před sebou měli universální metodu. Na nás je pak „jediné“ – výběr všech z počátku nezávislých elementů na obou stranách.

Ve vztahu k architektonickému dílu a architektonické teorii u Miroslava Šika (při hodnocení), uvedu na závěr ještě dvě jeho sondy do stavu české společnosti a architektury na počátku 90. let: „Bilance čtyřiceti let levicové, moderní a revoluční utopie je zničující. Přežilo pouze torzo střední Evropy. Zdejší západoevropská města byla oloupena o svou živost a ponechána bez podpory a péče, takže jsou dnes ve stavu naprostého rozpadu. A na prahu těchto měst leží kulturně ekologické bomby, které – nebudou-li brzo zneškodněny – vybuchnou. Tohle všechno se stalo díky malé skupině utopistů, která měla sílu vnutit své ideály většině. Spojili to, co bylo nové, s maximální roztržkou s tradicí a výsledkem bylo, že mohli vše změnit v experiment.“[5]

„Hlavní útok však musí být veden proti avantgardní koncepci umělecké syntézy (Gesamtkunstwerk), která vyloučila z tvorby města chaos a protiklady člověka.“[6]

V kritice architekta Šika (mj. spolužáka Herzoga a de Meurona) je obsaženo zároveň kritické vyrovnání se s postmodernou v podání Alda Rossiho.

(foto Jasanský-Polák) z cyklu vesnice (do habilitační práce použito s laskavým dovolením autorů)

---

[1]   Šik, M.: Architecture 1988–2012. Luzern: Quart, 2012.

[2]   Šik, M.: In: Analogie architektur. Katalog k výstavě v Galerii J. Fragnera, Praha: 20. 11. 1990 – 19. 1. 1991, s. 6.

[3]   Ibidem, s 6.

[4]   Ibidem, s. 8.

[5]   Šik, M.: In: časopis Architekt, 1990, č. 4, s. 5. 

[6]   Ibidem.  

Jiří Musil - sociolog

Vážení studenti, dnes jsme v atelieru diskutovali o sociologii, zda a jak má význam. Přikládám text o našem asi nejlepším sociologovi druhé půle XX.století (mezi další výrazné osobnosti zejména posledních dvaceti let bychom pak mj. řadili Bělohradského a Kellera. Musil patří v tomto ohledu k tzv. zakladatelské generaci). Text vyšel v posledním Bulletinu ČKA, které má jako hlavní téma "sídliště".

Jiří Musil (1928–2012)

Sociologii začal studovat na Filozofické fakultě Karlovy univerzity ještě před rokem 1948 (strávil zde léta 1947–1952). Mezi jeho učitele patřili mj. sociolog Josef Král, demograf a statistik Antonín Boháč, filozofové Jan Patočka a J. B. Kozák. Na fakultě tak zažil dobu, kdy nastupující marxismus (s vyhraněnými vztahy i k sociologii) začal vytlačovat stále ještě otevřenou, liberální atmosféru poválečné republiky. Musil se, na rozdíl od mnoha svých vrstevníků, marxismem a komunismem svést nedal a nepošpinil se ani oportunní spoluprací s totalitním režimem.

Jiří Musil roku 1958 vstupuje do Výzkumného ústavu výstavby a architektury, následně na Hygienické fakultě UK obhajuje kandidátskou práci (1961). Uvolňující se atmosféra šedesátých let znamenala i obnovu české sociologie. Ta jej však zcela nepřijala, respektive zůstal na jejím okraji. Důvodem bylo i to, že sociologie města ještě nebyla velkým tématem (tím se stala teprve v sedmdesátých a osmdesátých letech). „Nevhodná“ byla však i Musilova orientace na chicagskou školu (teoretickým zázemím šedesátých let byl spíše strukturní funkcionalismus kombinovaný s marxismem). Vydal knihy Sociologie soudobého města (Svoboda, Praha 1967), Sociologie bydlení (Svoboda, Praha 1971) a později i dílo Urbanizace v socialistických zemích (Svoboda, Praha 1977). Musil v těchto pracích propojuje důkladnou teoretickou diskusi s analýzami empirického materiálu. V oblasti sociologie města a bydlení se stává nejen nejvýznamnějším českým badatelem, ale jeho díla se dočkala také zahraničních překladů.

Jiří Musil zakládá moderní českou sociologii města a přispívá k poznání sociálně prostorových procesů v současné české společnosti. Pomáhal nám otevřít dveře do světa a svým dílem a pedagogickým působením přispěl k výchově nejen sociologů, ale i studentů architektury a urbanismu (v osmdesátých letech působí na FA ČVUT), demografie a geografie. Byl osobností evropského významu, z našich současných sociologů ve světě pravděpodobně nejznámější. Byl mimořádný nejen pro svůj intelektuální rozhled, pracovitost, ale i odolnost, se kterou dokázal smysluplně pracovat i v období normalizace,

Po roce 1989 byl mj. jmenován ředitelem obnoveného Sociologického ústavu ČSAV (1990), habilituje ze sociologie na fakultě sociálních věd UK (1991). Jiří Musil ale opět, obdobně jako v šedesátých letech, do české sociologické scény zcela a plně nevstoupil. Často ji kritizoval už jen srovnáváním se sociologií sousedních zemí (maďarskou a polskou). Předmětem kritiky české akademické obce bylo především uhýbání před tzv. velkými otázkami, odtrženost od aktuálního společenského dění, ale i odtrženost od světové sociologické obce. Svou profesuru tak spojuje se Středoevropskou univerzitou (1992), i po jejím nuceném přesunu do Budapešti a Varšavy.  

LIDÉ A SÍDLIŠTĚ

Jednou z nejvýraznějších Musilových prací osmdesátých let je publikace Lidé a sídliště (Svoboda, Praha 1985). Určitým omezením této studie se může zdát to, že se zakládá především na terénních šetřeních z let 1976–78. Nemohla tak být zcela zachycena situace na jednom z tehdejších symbolů panelové výstavby – pražském Jižním Městě. Publikace Lidé a sídliště je však dodnes považována za jednu z dosud nepřekonaných analýz panelových sídlišť, je také přirozeným výchozím bodem i pro současnou sociologickou diskuzi.

Sídliště v této publikaci označuje za: „zvláštní typ městských útvarů, jakýsi kříženec industrialismu, vulgarizovaného pojetí moderního urbanismu, socialistických představ o kultuře a nedostatečných finančních zdrojů“. Kniha se zajímá především o vztah mezi lidmi a novými obytnými soubory, jak je lidé prožívají a jaké vazby a vztahy v tomto prostředí vytvářejí. Jiří Musil doslova uvádí: „Výstavba nových obytných souborů, kterým se často jak mezi laiky, tak i odborníky říká ,sídlištěʻ,patří nepochybně k jednomu z nejvýraznějších znaků socialistické výstavby měst a socialistické architektury.“

Už v sedmdesátých a osmdesátých letech byl velký rozdíl mezi tím, jak sídliště vnímají jeho obyvatelé a jak ho vnímá okolí. Jiří Musil v publikaci nespokojeně poznamenal, že: „sídliště a vše, co s nimi souvisí, se stala kořistí hromadných sdělovacích prostředků, literatury, divadla a filmu… a tyto pohledy vedly ke vzniku mnoha subjektivních obrazů a nepřesných klišé, které jsou obsaženy v takových pojmech jako ,sídlištní člověk‘ či ,anonymita sídlišť“. Spokojenost obyvatel s čtvrtí, kde bydlí, byla na sídlištích a ve starších čtvrtích podle dotazníkového šetření té doby srovnatelná, dokonce dosahovala spíše vyšších hodnot (66% spokojených na sídlištích oproti 50% ve starších čtvrtích vnitřního města).

Jiří Musil zde poměrně jasně a srozumitelně popisuje základní problémy sídlišť: nestavěla se pouze v socialistických zemích, ačkoliv je zřejmé, že „hospodářské a politické podmínky v těchto zemích byly od konce šedesátých let vhodným, ne-li přímo stimulujícím rámcem pro jejich nebývalý rozvoj a uplatnění“. Základním podnětem výstavby sídlišť byla napříč Evropou velká bytová nouze, která nastala po druhé světové válce. Pro řešení této nouze se jako nejvýhodnější prosadil názor, aby tato zodpovědnost byla převedena na veřejný sektor – stát, město či společenství s podporou státu. Mohlo dojít k aplikaci a realizaci konceptů, které byly vypracovány v meziválečném období. Patřila k nim i vize sociálně motivovaného kvalitního bydlení pro všechny vrstvy obyvatel.

Trvalejší problémy vznikly v důsledku přehnané aplikace konceptů založených v tzv. Athénské chartě (monofunkčnost, špatná vybavenost obchody, restauracemi a sportovišti, monotónnost budov i prostředí, zvýšené požadavky na dopravu). Souhrnně řečeno: Jiří Musil uvádí nedostatek urbanity. Právě nedostatek urbanity neboli městskosti je považován za největší prohřešek socialistické moderny. Je ale zcela logickým důsledkem pokusů o navrhování obytných čtvrtí, které se svými velikostmi rovnají středně velkým městům. Z důvodu opuštění principu městských ulic, náměstí, nedostatku občanského vybavení, výkladních skříní, pestrosti, nenacházíme na sídlištích žádná silná městská místa, která by nás přitahovala k pobytu, venkovním procházkám. Dochází tak ke ztrátě identifikace lidí s místy, v nichž žijí (mj. i vlivem stejných půdorysů bytů, opakujícího se způsobu a výšky zastavění), místa postrádají jedinečnost a specifičnost.

V publikaci Lidé a sídliště se ze sociologického hlediska zabývá i typickým rysem sídlišť té doby – ta byla plánovaná a stavěná převážně pro průměrné rodiny v prvních fázích tzv. rodinného cyklu. To vedlo k co nejrychlejšímu uspokojování potřeb mladých rodin a následné jednostranné skladbě obyvatelstva. Scházeli tam středně staří a starší lidé, což mělo pak dlouhodobé společenské důsledky v kolísání nároků na občanské vybavení a fungování obytného celku. Tato jednostrannost se ale postupně stírá až tak, že podle Jiřího Musila dochází třeba na Jižním Městě – kde došlo k promísení snad všech sociálních vrstev – ke splnění cílů meziválečné avantgardy, naplnění konceptu slušného bydlení pro všechny (A2, r. 2007, č. 41).

V publikaci Lidé a sídliště Jiří Musil téma strukturuje do tří základních kapitol:

l) Otázky a východiska

- Proč otázka sídlišť;

- Myšlenková východiska;

- Sociologická hodnocení sídlišť – postupy a metody.

ll) Výsledky výzkumů a rozborů

1) Kdo žije v nových obytných souborech;

2) Bydlení a obytné prostředí;

3) Obyvatelé sídlišť a architektura;

4) Občanské vybavení v sídlištích;

5) Poloha sídliště a dojíždění obyvatel;

6) Volný čas na sídlištích;

7) Děti a mládež na sídlištích;

8) Staří lidé na sídlištích;

9) Sídliště jako sociální jednotka;

10) Spokojenost obyvatel se životem na sídlištích;

11) Stabilizace obyvatelstva na sídlištích.

lll) Zamyšlení nad výsledky

Z celé knihy Lidé a sídliště stojí za to přečíst si alespoň poslední kapitolu. Autor zde analyzuje ve zhuštěné podobě své poznatky. Dává do souvislostí vazbu možností tehdejšího socialistického stavebnictví s možnostmi odstranění nedostatků sídlišť, které byly již tehdy evidentní. Již v té době si je vědom jakým způsobem, jakou cestou může náprava probíhat.

Jak dosáhnout pocitu bezpečí? Jak dosáhnout úplnosti prostředí? Mluví především o požadavku na „zvyšování urbánní kvality“. Zabývá se otázkami zahušťování a rozptylování, zda a jak se vrátit k náměstím, k ulicím. Řeší témata velikosti obytných bloků, propojenosti s původním městem. Zabývá se i otázkou, jak zvýšit účast pracujících, zda lze dosáhnout zvýšení kvality mj. lidsky přiměřenějším měřítkem, dobrou orientací.

Autor systematicky a přehledně otevírá otázky vyžadující nové přemýšlení. Je si však také vědom úzké vazby tohoto úsilí na technické a ekonomické možnosti.

V osmdesátých letech byla polovina obyvatel sídlišť s bydlením v něm spokojena, polovina preferovala rodinné domy. Co je ale důležité – pojem „zvyšování urbánní kvality“ je v jeho pohledu spojen s i dnes platným požadavkem na vytvoření místa, které by bylo: „zároveň rušným městem a zároveň prostředím, které by bylo klidné pro obývání“.

Muzeum Sýkora

MUZEUM SÝKORA LOUNY

Dům na náročném místě: náročném nejen výjimečností autora, jehož tvorbu by měl soustředit a ve zhuštěné podobě zpřístupnit veřejnosti, ale i svým kulturním, historickým a krajinným kontextem. Výzvou je i fakt, že kousek vedle je jedna z cenných staveb současné české architektury – Galerie Benedikta Rejta od Emila Přikryla.

Základní úvaha – proč další galerii do Loun? Říkali jsme si, že čím více takovýchto staveb by na jednom místě vzniklo, tím větší by Louny byly pro potenciálního návštěvníka zajímavější Je určitě třeba doplnit, že zájemci o špičky světového konstruktivismu si díla „svého“ autora najdou vždy.

Pro studenty jsme zadání široce otevřeli – vhodné místo v Lounech si měli najít sami. V rámci analýz a diskusí jsme se zabývali snad každou volnou parcelou ve městě. Dospěli jsme ale zpět k té, kterou jsme již na samém počátku úvah považovali za nejpřijatelnější - místo, které paní Lence Sýkorové – zejména výhledem na České středohoří – nejvíce připomínalo současný atelier.

Důraz jsme se snažili klást, mimo  jedinečného výhledu i na vyvážení vztahu „trezoru – pokladnice – díla“ na straně jedné s kultivací veřejného prostoru – zapojení do každodenního provozu a obývání města - na straně druhé.

parcelu i zadání jsem nejprve prověřil sám:

http://ondrejbenes.blogspot.cz/2015/03/muzeum-sykora.html

Studentskými pracemi se ale podařilo na počátku "obrousit hrany" a staly se pak jedním z iniciačních momentů pro zakoupení zmíněného pozemku městem. Ten může být samozřejmě využit pro libovolnou funkci, nabízí se však i možnost vybudování galerie. Vypsání široce otevřené, mezinárodní architektonické soutěže by v tom případě byl ten nejadekvátnější krok. 

Muzea věnovaná jednotlivým tvůrcům jsou na západ od našich hranic obvyklá.V českém prostředí, kde stále nejsme schopni naplnit požadavky Alfonse Muchy a jeho Slovanské epopeje (odkázal ji městu Praha s podmínkou
výstavby samostatného objektu), z fenomenálního objektu Mánesa se stává komerčně využívaný prostor, a takoví tvůrci jako František Kupka si svou pozici v galeriích a povědomí české veřejnosti probojovávají jen velmi
zvolna – v takovém prostředí očekávat od odborné i laické veřejnosti vstřícnost při koncipování budovy pro současného autora je odvážné.

Pro tvorbu Zdeňka Sýkory je charakteristická silná vazba na lokalitu – na Louny, Ohři, České středohoří. Mohli bychom říci, že je to obdobný příběh jako na místo a lokalitu silně vázaný architekt Karel Hubáček s jeho oceňovanou televizní věží kombinovanou s hotelem na Ještědu. I tam se zpracováváním regionálních,
lokálních témat autorům (zejména spolu se Zdeňkem Patermanem) podařilo dosáhnout světového uznání a ohlasu.

Jeden z prvních návrhů je od Maxe Hoffmeistera, jehož projekt byl nominován na studentskou cenu Olověný Dušan. Koncept maximálně využívá suterén pro společenské funkce muzea. Je v něm kavárna i archiv. Jeho střecha je skleněná, pokrytá vodou. Vlastní výstavní prostory jsou uzavřeny v nadzemní části, v nejvyšším patře osvětleny horním světlem.
http://www.olovenydusan.cz/2013zima/index.php?p=jednotlivci&i=hoffmeister

Návrh Juraje Biroše vytváří na řešeném pozemku malé náměstí otevřeném až k hradbám. Velký levý nadzemní objekt obsahuje vstup s kavárnou, pravý je určen pro administrativu. Rozlehlé výstavní prostory jsou v suterénu. Specifická pro tento projekt je hrubá struktura betonu pro opláštění.

Jediný projekt, který umísťuje muzeum jinam než do Hilbertovy ulice, je návrh Jana Gabriela. Využívá eziválečného areálu Výstaviště v ohybu Ohře, který doplňuje. Je to sice zátopová oblast, ale dům má vstup až nad úrovní vzduté vody. V návrhu se neuvažuje pouze s umístěním díla Zdeňka Sýkory, ale samostatné místo tu má i dílo dalších významných lounských rodáků - Vladislava Mirvalda a Kamila Linharta.

https://www.fa.cvut.cz/Cz/ArchivPraci/51a5a416501653408101095f

U návrhu Petry Fišerové se do objektu muzea nevstupuje přímo z ulice, ale z úrovně o patro nižší, z malého otevřeného dvorečku s atriem. V mohutné, kamenem obložené budově jsou bezpečně skryty exponáty.

https://www.fa.cvut.cz/Cz/ArchivPraci/51a5a40e5016534081010924

Jednoduchý koncept Adama Chtěbora maximálně využívá otevřensti parteru navazujícího na ulici. Jsou tu jak vstup, kavárna, tak je možno zde přistoupit až k hradbám. Celý parter je částečně chráněn výstavním uzavřeným patrem.

Koncept  Jakuba Chaloupka vytváří kubický objem citlivě zasazený do kontextu města. Maximálně využívá suterén - v rozsahu původního sklepení - pro společenské funkce a přednášky. V patrech jsou výstavní prostory.

Věra Fišerová – další variace na jednoduchý výstavní kubus, který je odsazený od sousedních průčelí domů.

¨

Velkoryse propojuje město s řekou ve svém diplomu Markéta Poláková. Zároveň tu vytváří napětí mezi levým větším – výstavním objektem a pravým, menším objektem se schodišti a výtahy. V místě dvojitého křížení je hlavní vstup a spleť lávek vytvářející živé atraktivní prostředí.

A zatím úplně poslední projekt vytvořila Veronika Janstová. Řešení je velmi komplexní - i vzhledem k tomu, že mohla vycházet ze všech dosud odevzdaných prací.